Prozatímbeznázvu 1.

24. prosince 2009 v 19:00 | Cathy |  Moje
Plánovala jsem první díl dát přímo dneska, až budete mít všichni rozbalený dárečky a taky se mi to povedlo;-). Jak název říká, zatím nemá jméno, pracovní název má, ale ten je krásně připitomělý.
Je to první vícedílná povídka, kterou se chystám dokončit xD. Já mám ve složce asi tři rozepsaný, ale nějak to neklaplo, takže snad tahle bude ta první.
Téma je mi hodně vzdálený, takže případný chyby omluvte, v tomhle se vážně nevyznám.
Snad se bude aspoň trošičku líbit, i když první díl není extra dlouhý.
Mějte se nádherně a tady už je:



"Děkuji vám všem za dnešní nedělní mši, za týden se zde ukažte všichni ve zdraví! Bůh s vámi mé děti." Zakončil nedělní bohoslužbu otec Patrik.
Velké dřevěné lavice začali skřípat pod tíhou všech, co z nich vstávali a vydávali se před kostel.
Jako každou neděli se všichni uchýlili před velké dřevěné dveře a probírali co se za týden událo, co děti, práce, prostě všechno možné.
Menší hnědovlasá paní stála ve větším hloučku s postaršími dámami a zrovna divoce probírali, jak sestra Klára zase něco provedla, když k ní přistoupil její syn.
"Mami?" Poklepal jí lehce na rameno. Žena zvedla ruku na znamení, ať chvíli vyčká. A on stál a čekal.
"Co potřebuješ Bille?" Konečně se na něj točila a čekala na jeho otázku. Už zase se s nikým nebavil. Zase stál sám, jako každou neděli, se sklopenou hlavou a čekal na ni.
"Smím už jít domů? Musím si ještě dodělat úkoly, mám toho hodně, prosím," celou dobu se na ni nepodíval. Skoumal hnědou břečku na zemi od rozteklého sněhu, ale matce se do očí nepodíval.
"Vyjímečně ano. Otec ti udělá něco k jídlu a potom prosím nevycházej z domu, je ti to jasné?" Uměle jej pohladila po rameni. Bill souhlasně pokýval hlavou, rozloučil se s matkou a jejími přítelkyněmi a pomalým krokem se vydal směrem domů.

oOo

Kráčel po úzkém chodníku a míjel spoustu neznámých lidí. Měl svůj velký černý čepec, kabát, v němž si schovával svou bradu před mrazem. Na cestu se nedíval, vždyť ji znal už nazpaměť.
Přemýšlel o dnešní mši, co nového se opět dozvěděl, když vedle sebe uviděl velkou tmavou šmouhu, která do něj následně strčila a on upadnul na kluzkém chodníku. Bolestivě vykřikl, když si přisedl pravou nohu.
Nedíval se kolem sebe a začal se pomalu sbírat ze země. Jemná ruka ho uchopila kolem pasu a on překvapeně vzhlédnul.
"Omlouvám se! Nestalo se ti něco?" Zeptal se ho mladík naproti němu. Čepice, sportovní bunda, šála a krásné hnědé oči. To bylo jediné, čeho si všimnul. Chvíli na něj jen zíral a mlčel, nevěděl co říct. Noha ho pekelně bolela, ale on nic neřekl.
"Bolí tě noha?" Usmál se neznámý a podepřel ho, aby se vůbec na nohách udržel. "Doprovodím tě domů, když sem to zavinil. Moc mě to mrzí, spěchal jsem na autobus, kterej mi stejně ujel," zasmál se chlapec a byl maličko udivený z kluka, kterému nejspíš zlomil nohu. Vůbec nemluvil, nic ani slovo.
"A ty nemluvíš?" Vždycky si říkal, jistota je jistota, kdo ví co za tím může být. Pomalým krokem je oba vedl směrem k jeho domu.
"Já…promiň, mluvím, samozřejmě, že mluvím…a nemusíš semnou chodit, já to zvládnu," konečně se probral Bill z jakéhosi tranzu. Vysoukal se z jeho sevření a pokusil se jít sám. Hned při prvním kroku, mu ale spadl zpátky do náruče.
"Myslím, že přece jenom půjdu s tebou, co říkáš?" Vykouzlil na tváři překrásný úsměv.
"Odkud vůbec jdeš?" Podíval se na Billa a čekal odpověď. Jednou rukou si popotáhnul svoje velké kalhoty a pokračoval dál.
"Z kostela," odpověděl Bill "mše, víš." Dodal když spatřil nechápavý pohled svého zachránce.
"Och, aha. Jsi věřící?"
"Samozřejmě, ty snad….ne? Ve škole jsem tě ještě nikdy neviděl." Vykulil Bill oči a zastavil se na místě. Rozhlédl se kolem sebe jestli neuvidí svou matku, která by mu jistojistě vynadala a potom se pohledem vrátil zpátky na neznámého.
"No….nejsem, je to snad povinnost?" Nadzvedl obočí v údivu. S takovým přístupem se jaktěživ nesetkal.
"Och já…ne, ale nesmím se bavit s ateisty! Musím jít domů, matka by se zlobila, kdyby to zjistila! Navíc ani nevím kdo si." Bill se roztržitě rozhlížel kolem a kdyby mu to jeho noha dovolila, snad by se i rozběhl. Jenže jeho kotník ho pekelně bolel a on prostě musel stát na místě.
"Jsem Tom," podal mu svoji ruku a nad ostatními řečenými věcmi se raději nepozastavil. Věděl, že někteří křesťané jsou zvláštní, ale že by se nebavili s nevěřícími?
Bill se na jeho dlaň nejprve chvíli díval, ale po chvíli ji přijal. Byl by za nevychovaného, kdyby odmítl.
"Bill…a teď, už raději půjdu, vážně nesmím," sklopil oči a přemýšlel, jak se asi domů dostane. Na své bradě ucítil dva chladné prsty, které jeho hlavu pomalu zvedali.
"Takže….Bille. Myslím, že tvé matce nebude vadit, že tě doprovodím. Nemůžeš chodit a i jak říkáte vy, pomoc bližnímu svému ne?" Usmál se Tom. Uchopil Billa pod paží, jeho ruku si přehodil přes ramena a nasadil pomalé tempo.
"Kde že to vlastně bydlíš?"

oOo

"Tak Bille, rád jsem tě poznal, snad se ještě někdy uvidíme," potřásl si s ním rukou a poodstoupil pár kroků.
"A promiň za tu nohu!" Zavolal za ním ještě a už se ztratil za rohem oprýskaného domu.
Bill se usmál a dopajdal až ke vchodovým dveřím většího rodinného domku.
Tom byl velice milý. Celou cestu si povídali, zjistil, že chodí na státní školu kousek od jeho katolické. Jsou stejně staří, bydlí taky jen pár set metrů poblíž. Připadal mu moc sympatický.

Jen co vešel do dveří, stál tam jeho nevlastní otec. "Kdo to byl?" Nasadil zuřivý pohled a vzal Billa za paži.
Gordon byl velice vznětlivý člověk, který lpěl na pravidlech církve, odsuzoval nekřesťany a měl rád sebe, Simone a svého psa. Billa nikoliv.
"Kamarád." Odpověděl Bill se slzami na krajíčku. Neměl svého nevlastního otce rád, protože na něj jen křičel a pro facku rozhodně nešel daleko.
"To určitě! Viděl jsem ho dobře, určitě nějaký fracek z té hnusné čtvrti támhle kousek. Tohle už nechci vidět! Rozumíš?" Zakřičel Gordon a přísně se na Billa podíval.
"Rozumím, ale on-" chtěl ho Bill obhájit. Chtěl otci říct, že mu pomohl, aby se vůbec dostal domů, chtěl mu toho tolik říct, ale on ho nenechal.
"Žádné ale! Nestačí, že jdeš bez své matky, sám, ale ještě se taháš s nějakým chuligánem! Vůbec se mi to nelíbí!"
"Co je ti po tom, nech mě už žít!" Zařval zoufale Bill a i když ho noha hodně bolela, rozběhl se do svého pokoje.
Zabouchnul za sebou dveře, dokulhal do své postele, na kterou se svalil a brečel.
Celý den, až do večeře brečel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Venom Venom | E-mail | Web | 25. prosince 2009 v 10:27 | Reagovat

Hm, chování toho táty mi něco připomíná... honem dál, já chci pokráčko prosím...

2 BlackFish BlackFish | 25. prosince 2009 v 19:06 | Reagovat

Páni, to by mě nenapadlo, že se pustíš do povídky s touhle tématikou, ale líbí se mi to. Je mi chudáčka Billa líto, začíná to smutně, i když je hezký, že už v prvním díle potkal Toma,  to přece jenom věstí něco dobrýho...i když to pro Billa teď tak nevypadá. Krásný Cathuško, moc se na povídku těším. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama